Tréninková místnost I

Jej výraz mu opäť len potvrdil jeho domnienku, ale dlho sa tým nezapodieval. ,,Nazvite si to jak chcete. Vy ste ma prizvali, ja som len určil zápletku" poznamenal pri jej otázke o závode. Keby bolo na ňom, závodom by to určite nenazval, keďže v závode by mal mať každý približne rovnaké šance na výhru a to ona nemala. Čo jemu prirodzene nevadilo, ale šlo o princíp. Medzitým sa jej podarilo dorovnať tempo a položila ďalšiu otázku, ktorá by ho mohla tak akurát pobaviť, vzhľadom na jej šance, avšak svoje pobavenie nedal nijak najavo. ,,To si povedzte vy" dal jej možnosť vybrať si čo by len chcela, keďže obaja veľmi dobre vedeli, že to sa tak či tak nestane.

Tvář jí opět zkřivil jemný úsměv, chtěla se vysmát, jemu nebo sobě, možná jim oběma za to, v jaké situaci se ocitli. Měl na ni řvát ať sklapne a nehrát její hry, bylo by to mnohem jednodušší pro ně oba, místo toho ale musel ze všech věcí na světě udělat přesně to, co řekla. „Musí s vámi mít všechno zápletku?“ povytáhla obočí, věděla moc dobře, že by to pro ni dopadlo mnohem lépe, kdyby už sklapla a raději se držela běhání, ale to by nebyla Danielle. Zrovna v tuhle chvíli jí udržovat tempo s jeho nedělalo nejmenší problém, ale taky si byla vědoma, že toho má v rukávu určitě schovaného víc. Byla si jistá, že by ho dokázala předběhnout, kdyby jenom v posledních měsících něco dělala. Teď? Jen stěží. Jako odpověď na jeho slova se jen potutelně usmála a v hlavě už vymýšlela ďábelský plán pro zjednodušení si života. A to i když věděla, že proti němu v tuhle chvíli nemá nejmenší šanci.

Ďalšia zbytočná otázka z jej strany. ,,Je to možné" uznal krátko, no v skutočnosti to bolo viac než možné a ona nemala ani tušenia, aj keď v skutočnosti ju to určite ani naozaj netrápilo, len musela niečo povedať, aby niečo povedala. Tak to teda vnímal on a zatiaľ bol ochotný jej hru hrať... dnes áno. A plánoval taktiež vyhrať, pretože to je niečo čo skutočne rád robí, no kto nie? Odpoveďou na to, čo by ona sama v prípade výhry chcela, mu bol len úsmev, za ktorým sa však určite skrývalo viac než to. Bolo to však zcela irelevantné a zároveň podstatné, pretože aj odpoveď na túto otázku by mu mohla dopomôcť pri odhalení kto táto osoba je. Niežeby ho to vonkoncom trápilo, pretože ostatní neboli bodom jeho záujmu, šlo čisto o akúsi stávku so samým sebou či je schopný "odhaliť" niekoho, koho nepozná, no už len z dôvodu že je tu, to musí byť zaujímavejšie ako keby šlo o nejakého iného, obyčajného a ničnetušiaceho smrteľníka.

Jeho krátká odpověď ji donutila skoro se i zamyslet nad tím, jestli má opravdu něco říkat, nebo raději mlčet a hledět si svého. „Asi se moc díváte na filmy,“ a přesně tak to skončilo, Danielle znovu vypouštějící stupidní poznámku na jeho účet, jako by to snad bylo vyžadováno. Potom už ale nezbývalo nic víc než se alespoň pokusit vydat ze sebe to nejlepší, co v tuhle chvíli měla – ačkoli to bylo sebemizernější. Co jiného měla dělat?  Když ví, že to skončí její prohrou, alespoň bude vypadat, že se snažila. Třeba se mu jí zželí – dobře, to ji ani na vteřinu nenapadlo, ale pokus dobrý. Takže zrychlila, i když by možná bylo chytřejší schovat si trochu té energie na později, přeci jen se zdálo, že má v plánu s ní ještě trénovat. To bylo přesně to, čemu se chtěla vyhnout, raději by se unavila k neschopnosti pohybu, než s ním znovu stála na malém čtverečku a poslouchala odměřené „znovu“ pořád a pořád dokola.

Zas ho poctila poznámkou, ktorá ho akurát tak troška pobavila, avšak viditeľnú reakciu to u neho nevyvolalo. Potom stíchla a očividne sa rozhodla sa pokúsiť... vyhrať? To si nemyslel, keďže jej museli byť jej šance jasné. Možno len ukázať, že nejakú snahu v sebe má. Na tomto mieste bolo však potrebné omnoho viac než snaha a tým sa aj riadil. Veľmi rýchlo dorovnal a aj navýšil rýchlosť behu. Síce bol ochotný hrať jej hry, ale to nijak neovplyvnilo jeho odhodlanie ju zničiť. Nie nevyhnutne nejak drasticky, no vyčerpať ju, to áno. Nepochyboval však o tom, že aj keby ju obral o všetkú jej energiu, stále by bola schopná utrúsiť pár pobavených slov s jasným terčom. Nad tým však teraz nerozmýšľal, ale venoval sa stálemu navyšovaniu tempa, aby ju skutočne čoskoro začal obiehať a tým jej dal možnosť sa neskôr zdokonaliť v niečom inom.

Nic víc už neříkal, místo toho zrychlil i on, a tak na chvíli vypadali jako dvě animované postavičky, které předbíhají jedna druhou. Na malou chvíli by to dokonce skoro považovala za zábavu, ale pořád to od toho mělo daleko. Svým způsobem. Nakonec však nasadil tempo, které už mohla jen stěží dorovnat a tímto pro ni závod končil. Tedy pomyslně, běžela dál a chvílemi dokonce vypadala, že má ještě nějaké eso v rukávu. To bylo jen přesvědčením, že čím dřív se vyčerpá, tím dřív bude po všem a ona bude mít klid. Od něj. Vážně toužila být od něj daleko. Nejlíp ve sprše, kde ze sebe smyje všechen pot, doteky a pohledy, které na ní za ten den přistály. A nebude ho muset vidět po nějakou dobu – tedy do dalšího dne, minimálně. Opravdu by se jeho hodinám raději vyhnula, jeho klidná povaha ji znepokojovala víc než kdeco jiného. A to zažila všelijaké druhy lidí. Ti jako on byli nejhorší, nemohla vědět, co od nich má čekat. A po pár kolech to konečně přišlo. Naznala, že přesně teď je ta vhodná chvíle skončit, než ji předběhne a přičte si další pokus o její nápravu v už tak špatných bojových schopnostech. „No dobrý, šampione,“ pronesla a zvedla ruku, přičemž sebou plácla na nejbližší žíněnku. „Vzdávám se.“

V telocvični na chvíľu nastalo ticho... teda takmer. Daná scenéria musela pre vonkajšieho pozorovateľa vypadať až komicky, že sa dvaja dospelí ľudia v inštitúcii ako je táto naháňajú dokolečka a ono to aj istým spôsobom komické bolo, no Soran si to istým spôsobom užíval. Čo si však užil omnoho viac boli jej sladké slová "vzdávam sa". Musel uznať, že ich očakával o niečo skorej. Zároveň však bolo ľahkomyselné vyčerpať sa už pri behu, keďže toho museli ešte toľko stihnúť. Spomalil a spravil ešte pár krokov jej smerom, kým sa zastavil pár metrov od nej. ,,Tak rýchlo?" povedal sčasti pobavene a sčasti provokačne. ,,Koľká smola, že toho máme ešte veľa pred sebou" poznamenal opäť svojím pokojným hlasom, akoby to snáď ani nemalo vyznieť sarkasticky.

Plácla sebou na žíněnku v naději, že bude vypadat víc vyčerpaně, než opravdu byla, a on se nad ní slituje a nechá ji jít. Jak sladká představa, bohužel realita byla mnohem více hořké příchuti, a tak se jí místo uvolnění dostalo potvrzení, že tohle ještě ani zdaleka není konec. Zatímco se vydýchávala, a ano, věděla, že by to měla dělat ve stoje, ale ležet tu na zádech bylo mnohem pohodlnější, tomuhle chlapíkovi se podařilo zmařit všechny její naděje. Zvedla se na lokty tak, aby na něj viděla a povytáhla jedno obočí, jak už bylo zvykem, kdykoli s ním mluvila. „Já vím, že se mnou chcete být, jak jen dlouho to jde, ale zítra je taky den,“ zahuhlala, než zase spadla na záda. Pohled jí směřoval přímo do stropu a ona už klidně oddechovala. „Jednou vás porazím,“ prohlásila sebejistě a pousmála se.

Možno by mal byť poctený, že si dala toľko námahy len preto, aby sa naňho mohla dívať počas toho ako vyslovila ďalšiu absurditu za účelom ho... otráviť? naštvať? nejakým spôsobom vyprovokovať? nech to bolo čokoľvek, nezaberalo to na neho tak, ako by si želala, pretože ju odtiaľto neplánoval pustiť skorej ako keď sám usúdi, že už ju na dnes vyčerpal dosť. Spravil k nej ďalší krok. ,,Hádam by som vás neukrátil o čas so mnou, keď ste si ho svojou disciplínou tak zaslúžila" vyslovil napodobňujúc jej slová. Jej následné prehlásenie preňho nepredstavovalo viac ako ďalšie z jej humorných poznámok. ,,Možno tak keď budete behať okolo môjho hrobu" poznamenal pobavene. ,,V každom prípade, je čas vstávať" povedal po chvíli pokojne, no s dôrazom, s ktorým sa akosi dal snažiť najavo, že ak nevstane sama, rád jej s tým pomôže.

Zamrkala jako porcelánová panenka. „Jak velkorysé,“ poznamenala, ačkoli oba moc dobře věděli, že jí to žádnou radost nedělá. A jemu určitě taky ne. Byli tu zavření (naštěstí ne úplně zavření, dveře byly totiž stále otevřeny a ona nezapomínala je každou chvíli kontrolovat,) jeden s druhým, i když by si zcela očividně vánoční přání nevyměňovali. Rozuměla, že jí chce dát za vyučenou, ukázat jí, že v jeho hodinách je určitý systém, který ona musí dodržovat, ale přeci jen už ji mohl pustit, no ne? Netoužil s ní přeci trávit o nic víc času než ona s ním. A ten by se sčítal k nule. Nebo níž, kdyby to šlo. „To je návrh?“ usmála se sladce, jako by se snažila naznačit, že na jeho hrobě by si s radostí i zatančila. Jeho klidný tón a nerozrušený výraz ji přiváděl k šílenství. Jeho výzva ke zvednutí jí musela však přeci jen párkrát proběhnout hlavou, než ji vůbec zvážila. Nakonec ale jen pokrčila rameny a roztáhla ruce. „Ale vždyť na zemi je pěkně, zkoušel jste to někdy?“

Zrejme by jej mohol venovať ešte nejakú poznámku podobnú tej jej, ale tentokrát to už nepovažoval za potrebné. Mohla by to niekedy vyskúšať, no držať jazyk za zubami ju zrejme tiež nikto nenaučil a vôbec neváhala dať najavo, ako moc nadšená bola pri zmienke o jeho hrobe. Zase raz - jemu to bolo maximálne ukradnuté, no v budúcnosti si tak môže narobiť akurát problémy. ,,Je to kľudne aj pozvánka ak chcete, lenže s vašimi schopnosťami a vôľou trénovať prežijem ja vás" poznamenal s polovičným úsmevom a s ľadovým pokojom. Zároveň, keďže bolo vcelku jasné, že neplánovala vstať tak skoro, tak k nej spravil zopár rýchlych krokov, čím sa dostal až k nej a ladným pohybom ju za ruky vytiahol na nohy. Mala možnosť to spraviť sama, ale keďže tú možnosť nevyužila... nemal na výber. Hneď po tomto úkone sa o kúsok vzdialil ale nie o moc. ,,Je čas na vašu výhru za druhé miesto. Možnosť zlepšiť sa" povedal pokojne s náznakom pobavenia.

Bylo naprosto jasné, že je lepší než ona, vždyť byl trenér a ona byla sotva zachráněná z té díry které říkali realita. Tady to ale nevypadalo vůbec jako tam venku, přišla si chvílemi jako laboratorní krysa, zvířátko v zoo, nebo nějaký pokus, sledovaná na každém pohybu, aniž by si tím mohla být stoprocentně jistá. Ale čím si tady vůbec mohla být jistá. Jeho poznámka o přežití na její tváři vyvolala více než kyselý úsměv, jako by jí na tom vůbec záleželo. Dělala, co musela, aby přežila, aniž by to vlastně chtěla. „Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ broukla jeho směrem, jako by to snad měla být výhružka, i když jí to spíš přišlo jako vtip. Možná až moc reálný vtip. Sama by nikdy netušila, že se ocitne v místě, jako je toto.
Ke zvednutí se neměla, ale divíte se jí? Zrovna dvakrát se jí na nohy nechtělo a jeho přítomnost tomu rozhodně nepomáhala. To ho ovšem nezajímalo a jak jen rychle ho napadlo vytáhnout ji na nohy, tak to i udělal. Mohla se vzpírat, ale k čemu by jí to bylo. Stejně by upřednostňovala, kdyby se jí nedotýkal. „Páni, to je v pořádku, cenu můžete předat někomu jinému,“ řekla, jen co se uvolnila z jeho sevření a mávla rukou. Vážně se snažila zůstat na místě, ale stejně jí to nedalo a o krok ustoupila. Teď by si vážně raději zaběhla další kolečko.

Cesty osudu sú nevyspytateľné. Aspoň v niečom mala pravdu, nech to bolo mienené akokoľvek. Opäť mal akési nutkanie povedať niečo v zmysle 'nie až tak', ale zrovna on nepatril medzi ľudí, čo by v niečo také verili a preto radšej pomlčal. Po jej zdvihnutí na nohy ustúpila aj ona, ako snáď vždy keď mala tú príležitosť. Jej reč tela doslova kričala, aby sa od nej všetci držali ďalej. Koľká to smola, že bola Soranova práca držať sa a pracovať v jej veľmi úzkej blízkosti. ,,Obávam sa, že to nebude možné a s trochou kooperácie to bude omnoho príjemnejšie pre obe strany" vyslovil s istotou a bolo na nej čo si z toho vezme. ,,Postoj" podotkol s pohľadom na jej nesprávne postavenie, zatiaľ čo on sa opäť trocha priblížil, aby bolo možné danú techniku vôbec odcvičiť.

Samozřejmě, že měl pravdu, kdyby od začátku trochu více spolupracovala, bylo by to mnohem jednodušší a příjemnější pro oba dva, jenomže toho nebyla schopná, ne kvůli své povaze a rozmarům, ale faktu, o jaký trénink se jednalo. Museli s tím počítat, ti, kteří došli na ten geniální nápad vzít naprosté vyvrhelce, kteří v životě nezažili víc než zklamání a bolest a postavit je proti sobě k boji museli vědět, že ne všichni budou schopni některých věcí tak jednoduše jako člověk ve správném rozpoložení. Bohužel, byli v budově plné psychicky labilních jedinců, co mohli čekat? A ona nebyla jiná, ačkoli se prezentovala mnohem stabilněji než jiní, se kterými měla tu čest se už setkat. Při jeho rozkazu měla nutkání se zasmát, bylo to skoro jako by jí dával povely pro psa – jenomže to teď tak trochu byla. Aniž by tedy zpochybňovala cokoli dalšího, postavila se, jak se ji pokoušel naučit a zhluboka se nadechla ve chvíli, kdy znovu udělal nutné kroky blíž.

Napriek tomu, že jeho slová boli pravdivé, neočakával, že by si ich 'zobrala ku srdcu'. Respektíve, od nej čakal všeličo ale určite nie 'tichú poslušnosť', ktorej sa dočkal. Vôbec by mu nevadilo, keby to bolo takéto jednoduché celý čas, aj keď si bol plne vedomý, že to tak s najväčšou pravdepodobnosťou dlho neostane. No stále nebola ani zďaleka najhorší prípad čo tu mal. Keď bola v správnom postavení, zaujal pozíciu útočníka a nasledoval pomalý úder, pri ktorom dúfal, že sa tentokrát naozaj posnaží o danú techniku. Predsa len, bola to jedna z tých najľahších.

Byla v postoji, který jí dříve ukazoval a snažila se v hlavě přehrát celou tu rutinu, kterou se měli celou dobu učit. Dokud ale neudělal pohyb, byla naprosto přesvědčená, že úplně zapomněla, co má dělat. Jak měla bojovat s ním, když bojovala s každým kouskem svého těla, které jí velelo vyhnout se a utéct? Stiskla pevně čelist a zamračila se. Tohle ji prostě bude nutit dělat, dokud se mu nezachce skončit? Chtěla se jenom dostat co nejdál od něj a jakékoli další živé bytosti. Místo toho ho plácala po rukách, jako by byli malé děti ve školce. Sama ale moc dobře věděla, že jednoduše se z toho nedostane a nemá na výběr než se vypořádat s čímkoli, co se rozhodne. A tak se pokusila alespoň přemýšlet nad čímkoli jiným, než byl každý dotek na holé kůži a chvíle, kdy jí přišlo, že je zase o tolik blíž, než by si přála.

Techniku síce začala, avšak nielenže vyzerala duchom neprítomne, nešlo jej to o nič lepšie ako na tréningu, čo sa asi teda aj dalo čakať a istým spôsobom to dávalo zmysel, ale nevyzeralo to vôbec tak, že by sa snažila. Vôbec si nedávala pozor na tie najdôležitejšie časti techniky a preto bolo jasné nie len to, že spraviť danú techniku správne nemala šancu, znamenalo to aj to, že by jej súper veľmi jednoducho obrátil role a namiesto toho, aby bola ona schopná ho kontrolovať a ovládať, stal by sa presný opak. Keby sa vskutku snažila, zrejme by ju nechal, pokúsiť sa o dokončenie, avšak keďže nevyzerala poriadne tak, že by vnímala čo robí, prevzal kontrolu on a zopár pohybmi, pri ktorých ani nemusel použiť silu, ale len jednoduché pohyby, na ktorých je veľká časť obrany z blízka založená, prebral vedenie a ocitli sa veľmi blízko pri sebe v pozícii, kde sa obaja dívali rovnakým smerom. On bol za ňou, avšak medzi ich telami moc veľa priestoru (ehm, žiaden) nebolo. Jednu ruku mal okolo jej krku, keďže v realite by šlo o škrtenie súpera, avšak jeho ruka bola uvoľnená a jej krku sa takmer nedotýkala, z bezpečnostných dôvodov. Druhou rukou si kontroloval jej ruku a tak jej nedával veľmi veľa priestoru na vymanenie sa z tejto situácie... presne ako súper by nemal dostať šancu na útek.

Tak nějak doufala, že se spokojí alespoň s její částečnou přítomností a alespoň něčím, co vzdáleně vypadalo jako pokus opravdu ovládnout techniku, kterou se ji tu snažil tak těžce naučit. Možná by mu měla připsat víc kreditu, sice se choval neskutečně povýšeně, ale taky mnohem výš, než ona byl, a především se jí snažil pomoct. Všechno, co viděla ona, bylo jeho tělo kousek od ní, a to jí vždy zatemňovalo mysl. Ačkoli si myslela, že už si tímhle obdobím prošla, něco na něm v ní vyvolávalo potřebu vzdálit se, hned. Jenomže Danielle takové štěstí nikdy neměla, a na místo toho se stal pravý opak. Zprvu překvapením vyjíkla, dokud necítila jeho dech na svém krku a jeho tělo těsně přitisknuté k jejímu, bylo to opravdu nutné? Na chvíli dokonce zatajila dech, snad v naději, že se tak od něj přeci jen trochu vzdálí, ale nijak to nepomohlo. Jako by přimrzla k zemi, všechen rozum ji opustil a ona úplně zapomněla, co by měla dělat – problémem bylo, že i kdyby věděla, nejspíš by jí to k ničemu nebylo. Měl ji v pozici, ze které by se stejně těžko dostávala, minimálně se svými nulovými schopnostmi sebeobrany, a tak na chvíli dokonce i zatoužila znát způsoby, jak se dostat z jeho sevření. Cítit na kůži chladný vzduch místo jeho těla. Chvíli jí trvalo, než vůbec poskládala pár mozkových buněk a připravila se něco říct. Chtěla ho požádat, aby ji pustil, nechal ji jít, jako by to snad kdy předtím fungovalo. A tím ani nemyslela jeho. Ale sotva pootočila hlavu, byl tam. Stále tak blízko. Tělem jí projel mráz. S pootevřenými rty jen hleděla na část jeho tváře, kterou viděla. Její tělo bylo ve zcela očividném napětí, víc než obvykle. Uběhla sice jen chvíle, ačkoli se Danielle zdálo, jako by to byla věčnost, než prudce odvrátila hlavu do strany a pevně sevřela víčka. Stejně jako vždy.

Napriek tomu, že ju nedržal nijak pevne, spôsob akým bolo jej telo napäté, cítil. Vyzerala to, akoby chcela niečo povedať, no zároveň to nebolo z nejakého dôvodu možné. Očakával by, že sa bude aspoň snažiť nejak prebojovať von z jeho nie-moc-pevného zovretia, no nič sa nedialo. V tomto momente pripomínala srnku uprostred cesty, na ktorú sa valí auto vysokou rýchlosťou a ona naďalej stojí uprostred cesty a díva sa na vozidlo, ktoré ju o pár momentov dosť možno pripraví o život. V akomsi šoku bez schopnosti pokúsiť sa o záchranu vlastného života. A ak by sa aj náhodou dostala cez celý výcvik a niečo takéto by sa po ceste nevyriešilo a stalo by sa jej to v teréne, metafora srnky by bola zrejme dokonalá, avšak skôr ako budúcnosť tohto problému ho zaujímala príčina. Takých, ktoré by mohli spôsobiť až takúto reakciu nebolo tak veľa a preto mal svoje podozrenia, no on nestál o podozrenia ale fakty a aj preto mal už v tomto momente vymyslený plán ako tieto informácie dostať. Po veľmi krátkej chvíli ju zo zovretia oslobodil a ani sa neobťažoval so zisťovaním, či je a či bude v poriadku. Mohla byť rada, že nie je takým trénerom ako ten čo trénoval jeho, lebo ten by sa nad ňou nezmiloval. Cestou von z telocvične len vyslovil akési pokojné a rázne: ,,pohov" a potom pokračoval von dverami. Za normálnych okolností by ju ešte trápil ďalej, avšak z ničoho nič sa objavilo niečo, čoho sa musel zúčastniť a to zneužitie jeho agentských schopností, aby na chvíľu potiahol jej zložku.

Teplo druhého člověka bylo pro většinu uklidňujícím. Bylo zkrátka něco na doteku těla, co živé bytosti uklidňovalo, dodávalo jim pocit bezpečí. Slyšet bušící srdce, cítit jeho pokožku těsně přitištěnou na své bez žádného místa k úniku. Kdyby byla kýmkoli jiným, nebo prožila jiný život, nejspíš by si tento moment náramně užívala, pokud by se do něj vůbec dostala. Chtěla by být zády přitištěná na jeho hruď a donekonečna cítit jeho dech na svém krku. Co však bylo tak lákavé pro kohokoli jiného, jí přinášelo jen hrozivé vzpomínky a nepopsatelný pocit strachu a úzkosti. Chvíle, kdy ji pustil, byla nejsladším momentem, kterého se mohla za tento den dočkat. Nehýbala se, tiskla stále víčka k sobě, dokud si nebyla jistá, že jeho slitování není pouhým výplodem její fantazie. Když otevřela oči, zrovna stihla zahlédnout jeho odcházející postavu otevřenými dveřmi a tichý povel. Přežila to, nedotkl se jí na žádném z těch míst, kde se jí dotýkali ti muži, neměla za nehty jeho kůži z marných pokusů o útěk a její tělo nebylo pokryto připomínkami na jeho vztek. Nic se jí nestalo. Na chvíli, jako by to její mozek snad ani nedokázal zpracovat, stála tam, překvapená, zmatená. Ještě před malou chvílí si ani neuvědomovala, že je tady, v její mysli se ocitala na místech, na které už nikdy nechtěla vzpomínat. Byla však příliš otřesená náhlým návalem vzpomínek na to, aby si uvědomila dopad toho malého divadla. A jediné, na co dokázala pomyslet, byla horká sprcha a dostatek mýdla na to, aby z ní smylo všechny doteky z minulosti, které náhle cítila na svém těle.