Tréninková místnost I

Kráčal po chodbách, ticho, akoby na tom snáď záležalo. Neponáhľal sa, napriek tomu, že už bol takmer čas, kedy začala jeho výučba nováčikov... v hlave sa mu pomaly odpočítavali sekundy... niežeby to robil zámerne ale bola to už akási choroba z povolania. Presne v momente, keď minútová ručička preskočila, aby ukázala onu hodinu, nonšalantne vkročil do tréningovej miestnosti, aby sa mu naskytol pohľad na nováčikov. Áno, čo sa vekovej skupiny týka, by mohlo byť pomerne jednoduché si ho popliesť s jedným z nich, avšak už len jeho chôdza, pohľad a celkový jeho zjav bol v 99% prípadov dostatočný na to, aby nováčikovia vedeli, koľká bije. Našťastie zavládlo ticho, takže sa ho a ani pozornosti nemusel dožadovať ako učiteľka v škôlke. Najprv však nepovedal ani slovo. Pomalou a elegantnou chôdzou šelmy si spravil okruh okolo nováčikov, pričom si ich dôkladne prezrel. Následne sa postavil pred nich a po chvíli ticha prehovoril: ,,Ako ste už pravdepodobne zistili, budem zodpovedný za tréning vašich schopností na boj zblízka a ďalších podstatných zručností, od ktorých bude skôr či neskôr závisieť vaša existencia. To, že nie každý sa dožije konca výcviku už viete, no mnohí sa nedostanú ani cez tento úsek... preto vám neodporúčam to podceňovať, ale voľba je na vás. Moje meno je Switch, zoberte si z toho čo chcete. Netúžim po vašom obdive, po vašej nekonečnej poslušnosti a úprimne je mi úplne ukradnuté, či tento výcvik zvládnete. Čo však budem vyžadovať, je váš rešpekt. To zahŕňa aj rešpekt k mojej výuke. Vyžadujem, aby každý jeden z vás chodil na moju výuku na čas. Ak niekto príde neskôr, bude mi robiť spoločníka na ukážkach a môžete mi veriť, nie je to niečo čo by ste chceli a zároveň mi bude robiť spoločnosť aj po tréningu. Ak sa daná absencia disciplíny bude opakovať, bude to mať taktiež následky. V prípade, že bude niekto narušovať priebeh výuky, postihne ho podobný trest. Ak budete mať hocijaké výhrady voči tréningom, či mne, môžete sa mi s nimi zdôveriť, no vopred vám hovorím, že všetko čo máte na srdiečku mi bude skutočne ukradnuté. V prípade otázok vám odporúčam opýtať sa niekoho iného" vyslovil rázne a istým spôsobom znudene zároveň. Všetko čo povedal však bolo myslené vážne, no napriek tomu sa vždy našlo minimálne zopár jedincov, ktorí buď podcenili vážnosť jeho slov, alebo im to bolo jednoducho ukradnuté... pri väčšine z nich sa postaral o to, aby do ďalšieho stupňa výuky nemali šancu postúpiť. ,,Pred tým ako začneme s tréningom... má niekto nejaké otázky?" opýtal sa, aj keď tak trocha ani nepredpokladal, že by niekto nejaké mal. Bolo to veľmi výnimočné a hlavne po jeho úvodnom preslove väčšina ľudí nemala odvahu vysloviť niečo s otáznikom na konci.

Byla tu sotva pár dní, ani se nestačila zabydlet a už ji hnali do tréninkové místnosti. Měla tam být načas, jistě, ale to by nebyla Danielle, aby se někde nezdržela. Samozřejmě jí muselo trvat tisíce let, než se dala správnou cestou a našla místo, kde se vůbec ona místnost nachází. Byla poměrně dezorientovaná a sotva si pamatovala cestu ze sprch do pokoje, budovy byly velké a bylo jich několik, jak jen si má zapamatovat během prvních pár hodin, kdy se sotva udrží na nohou, kde má co hledat? Přišlo jí, že na ně kladou až moc velké požadavky, na její vkus zbytečně příliš náročné a k ničemu. Konečně se ocitla před správnou učebnou, jen bohužel u špatného vchodu. I tak ale pootevřela dveře, ačkoli přicházela z druhé strany. Všichni už stáli vyrovnaní v pozoru a nějaký chlapík, na kterého pořádně neviděla, žvanil cosi o tom, že je mu něco volný. Věnovala tomu minimální pozornost a co nejnenápadněji proklouzla mezi ostatní novice. Nenápadnost však nebyla zrovna její silná stránka. Už jen z tónu, kterým ten muž mluvil cítila jakýsi odpor. A otázky? Samozřejmě jich měla hned pár, ale ihned se napomenula v duchu, aby nevyvolávala zbytečné konflikty a neupozorňovala na sebe. Bude nejspíš ráda, když opomene její pozdní příchod, ale třeba si ho nevšiml, správně?

Samozrejme... neboli by to nováčikovia, keby aspoň jeden z nich neprišiel neskoro. Avšak Soran v tom problém nevidel... aspoň dostane každý jeden z nich názornú ukážku, prečo sa na jeho výučbu neskoro nechodí. Najprv sa k tomu nijak nevyjadroval... k tomu plánoval prísť až neskôr. ,,Žiadne otázky... Budem to brať tak, že ste počúvali. Na začiatok tréningu podotknem, že na svoj osobný priestor či akékoľvek pohodlie tu môžete zabudnúť. Nevolá sa to boj z blízka pre srandu králikov. Ocením, ak si svoje znechutenie necháte pre seba, lebo to tu taktiež nikoho nezaujíma. V priebehu týchto tréningov budete mať ľudí, ktorí práve stoja pri vás, veľmi blízko, pravdepodobne bližšie ako ste kedykoľvek kohokoľvek mali. Budú sa vás dotýkať skoro všade a rovnako tak sa ich budete dotýkať vy. Napriek tomu však toto nie je miesto pre zvrhlíkov, takže si láskavo svoje ruky a iné časti tela držte na uzde" vyslovil rovnako ako pred tým. Veľmi by ho nezaujímalo, keby niekoho ruky zablúdili na niekom inom niekam, kam by nemali... teoreticky to nebol jeho problém, ale zase nebol úplne bez svedomia a teda nemal v pláne tolerovať akékoľvek obťažovanie. ,,Verím tomu, že ste postupovali podľa pokynov a pred nástupom na tréning ste si spravili požadovanú rozcvičku" vyslovil z pohľadom na ono dievča, ktoré meškalo a potom od nej zase odvrátil zrak. ,,Dnes začneme zľahka, konkrétne rôznymi technikami na obranu proti útoku, zatiaľ bez zbraní. V prvom rade je dôležité byť uvoľnený. Ak zostanete strnulý alebo v šoku, je po vás. Ďalším podstatným bodom je, vyhnúť sa dráhe úderu a dostať sa čo najbližšie k súperovi tak, aby ste mu znemožnili akýkoľvek ďalší výpad a zároveň tak, aby ste mali vy priestor pracovať s ním. Keďže nepredpokladám, že ste sa tu už všetci vo svojom živote bili, zopakujeme si aj základnú techniku úderov. V prvom rade, keď dávame ruku v päsť, palec nikdy nezostáva v dlani... jedine, že by ste si ho chceli zlomiť" povedal, a názorne ukázal správne zovretie päste. ,,Ďalšou dôležitou časťou nie len úderu, ale aj celkového boja, či obrany je postoj a teda rovnováha. Bez rovnováhy ste stratení. Pri údere, respektíve útoku musíte byť v správnom postoji, aby ste nemali len správnu rovnováhu, alebo aby váš úder mal čo najväčšiu silu" povedal opäť s názornou ukážkou. ,,So silou úderu úzko súvisí aj správne dýchanie. Pri údere vždy vydychujeme. Čo sa obrany týka, budeme vždy cvičiť pre prípad, kedy útok neočakávate a teda vždy budeme začínať v obyčajnom, ležérnom postoji, ktorý očividne všetci zvládate" podotkol s pohľadom na tlupu ľudí pred ním, z ktorých mnoho bolo možno až v príliš ležérnom postoji. ,,Myslím si, že táto teória je vcelku jednoduchá a je jednoduchšie sa to naučiť v praxi. Preto prejdeme rovno k prvej technike. Verím, že na ukážku tu máme dobrovoľníka" povedal s pohľadom na dievčinu, ktorá sa snažila nenápadne splynúť s davom, avšak pri Soranovi jej to nemalo šancu pomôcť.

Neměla nejmenší páru, co se děje. Došla uprostřed jeho proslovu a neposlouchala ani jedno jediný slůvko, který vypustil z úst, až dokud nezačal mluvit o boji zblízka. Doteď si to neuvědomila, nedošlo jí, že by to mohl být problém. Jenomže byl a nemalý. Stačilo jen dotknout se špatného místa a celý svět se pro ni zastavil, najednou byla uvězněná v kleci vlastní mysli, ze které nebylo úniku. Náhle se jí zhostila jistá nervozita, ovšem snažila se nějakým způsobem ji odignorovat. Očima proto pátrala po tělocvičně a snažila se najít něco, na co by se mohla místo toho soustředit - ach ano, instruktor. Přes ostatní hlavy na něj příliš neviděla, takže ji vlastně ani nenapadlo zabývat se jím. Sejde z očí... Zavrtěla hlavou, vážně by měla dávat pozor. Cosi předváděl, to už dávala pozor alespoň z části. Poslouchala jeho slova s pohledem fixovaným na svoje dlaně, které zatínala v pěst. Poté se zmínil o praxi. Pft, skvělý. Teď bude muset s někým navázat sociální kontakt, sbohem vlastní bublino. Zvedla tedy hlavu, že by si snad našla dvojici, jenomže pouze byla svědkem toho, jak pár lidí před ní uhnulo stranou. Teď už na lektora viděla naprosto dokonale, a on očividně na ni, jelikož zíral přímo jejím směrem. Chvíli jí trvalo, než si spojila dvě a dvě dohromady, ale nakonec přece jen rozpohybovala nohy a vyrazila směrem k instruktorovi. Postavila se kousek od něj, směrem k třídě, udržujíc si dostatečný pozor na to, aby se cítila trochu v bezpečí. Bylo jí jedno, že je v akademii, byl to muž a byla by raději, kdyby si od ní držel odstup.

Chvíľu trvalo, než sa dotyčná odhodlala pristúpiť k nemu, ako mala. Nevyzerala byť tak celkom duchom prítomná, ale opäť raz, to nebol Soranov problém. Bola šanca, že ju preberie prvá ukážka, no to nebolo v žiadnom prípade isté. ,,V tomto momente, ste útočníkom... to znamená" povedal jej a prešiel tak aby k nemu bola otočená bokom: ,,že budete v správnom postoji" dokončil a pre prípad, že by bola stratená sa vedľa nej postavil do pozície, ktorú od nej očakával. Počkal, kým ho napodobní a potom sa opäť vrátil pred ňu. ,,Technika, je skutočne ľahká" povedal, pričom sa načiahol po jej ruku. Presnejšie chytil jej ruku tesne za zápästím, len jemne dvoma prstami a preto ani neočakával nejaký odpor, pri ktorom by však silu samozrejme pridal. Nemal čas na zbytočný a hlavne hlúpy odpor. Jej ruku vystrel pred ňu tak, aby jej malinká pästička smerovala na jeho bradu. ,,Niekde tu, by mal končiť úder. Ako som už spomínal, prvý krok je byť uvoľnený" zopakoval svoje slová a poukázal na svoje kolená. Tie museli byť vždy uvoľnené, aby sa do nich vždy mohol zaprieť a mal v nich vôľu. ,,Ďalším krokom, je vyhnúť sa trajektórii úderu" povedal, pričom jej pravej packe uštedril svojou ľavou rukou "facku", ktorá ju samozrejme posunula daným smerom. ,,Úder, ktorým sa zbavujete súperovej ruky v tomto prípade musí byť rýchly a efektívny. Keďže súper má v ruke celú silu a zotrvačnosť, nemôžete očakávať, nič iné" povedal, pričom jej packu zase vrátil na pôvodné miesto. ,,Ďalší krok, dostať sa k súperovi veľmi blízko, nedať mu šancu sa brániť či znova zaútočiť a zneškodniť ho" povedal a opäť predviedol názornú ukážku, tak, aby to všetci stíhali sledovať. Najprv tak ako pred tým, uštedril jej ruke "facku", tentokrát o niečo miernejšie, keďže opäť, nemala dôvod odporovať a tá bolestivá časť ešte len mala prísť. Už pri tej "facke" k nej tentokrát však vykročil, zatiaľ čo predviedol správne blokovanie súperovej ruky, čím sa k nej dostal tak blízko, že boli bokmi skoro celkom pri sebe, avšak predsa bol ešte jemne pred ňou. ,,Súperovu ruku si musíte stále kontrolovať. S kontrolou nad jeho rukou a využitím vlastnej váhy, dokážete kontrolovať aj súpera" podotkol, pričom kontrolu jej ruky ukázal priložením jeho ľavej dlane tesne pod jej pravé rameno a len jemné naváženie sa do jej ruky stačilo na to, aby ukázal, že ona ako útočník tak skutočne jednoducho príde o rovnováhu... ak máte vy správny postoj, samozrejme. Dával si však pozor, aby pri tejto ukážke straty rovnováhy nespadla.. opäť, to bolo na pláne až neskôr. ,,V tomto bode je útočník vo veľmi nevýhodnej pozícii a nemá vám ako ublížiť. Zakončení techniky je mnoho, výber je čisto na vás" povedal a od svojej "dobrovoľníčky" opäť odstúpil. ,,Treba si uvedomiť, že celá táto technika a aj väčšina zvyšných trvá len niekoľko sekúnd, čo je približne rovnaký čas ako ten, ktorý postačí vášmu súperovi na vaše zabitie. Rýchla reakcia je rozhodujúca. Budeme sa tu učiť mnoho rôznych variácii a zakončení. Nikto vás nebude nútiť vedieť všetky, no dostanete túto možnosť. Vy si potom môžete vybrať, ktoré vám prídu najprirodzenejšie a s ktorými sa viete najviac zžiť. Aby ste mali predstavu, ako reálne táto technika vyzerá, o chvíľu sa k tomu dostanem. Hneď potom sa rozdeľte do dvojíc a vašou úlohou bude pokiaľ možno čo najlepšie celú techniku napodobniť. Upozorňujem, aby ste nepoužívali zbytočne hneď na začiatok silu. Tá vám v tejto situácii veľmi nepomôže. Sústreďte sa na to, aby ste neboli strnulý a aby ste mali rovnováhu. Rovnako tak, keď budete v úlohe útočníka, neklaďte nasilu odpor.  Iste, reálny útočník s vami tiež nebude spolupracovať, ale v reálnej situácii je on sám vo švihu a nevie čo presne očakávať, zatiaľ čo tu vám to je všetkým jasné a pri učení sa základov vám bude násilný odpor skôr na škodu... Bez ďalšieho zdržiavania..." dopovedal a opäť sa otočil smerom k nej a naznačil jej, aby predviedla svoj úder. Len čo tak spravila, skôr ako sa jej ruka vôbec stihla vystrieť a dostať sa tak do pozície, na ktorej techniku ukazoval, už jej úder vyblokoval a bol opäť tesne pri nej, kontrolujúc jej ruku tesne pod jej ramenom. Zároveň už presunul svoju pravú nohu za obe jej a pravou rukou prešiel popod jej kontrolovanú pravú ruku a skončila v oblasti jej krku, avšak jej krku sa skoro ani nedotkol. Zmyslom tohto pohybu bolo chrbtom jeho ruky nadvihnúť jej bradu, čím ju obral o akúkoľvek zvyšnú rovnováhu a potom využitím vlastnej rovnováhy, kontrolou nad ňou a jemným ťahom ruky na jej krku a brade ju zviezol po svojej pravej nohe, ktorú mal za jej nohami, čím jej znemožňoval akokoľvek znovunabudnúť rovnováhu, k zemi. Popri tom ako sa zviezla k zemi, jeho ruka, ktorá bola pred tým na jej krku prešla po tej jej, až dokým sa nedostal k jej zápästiu, kde prešiel do kontrolovania jej ruky. Tak ako ležala na zemi ju jednou nohou nonšalantne prekročil, dostávajúc jej ruku do bolestivej páky a následne ju prekročil aj druhou nohou, presúvajúc jej ruku do ďalej páky za jej chrbát. Potom už len slabé naznačenie, kam by sa s rukou súpera hýbalo pre spôsobenie najväčšej škody, naznačenie zlomenia väzov a napokon od nej odstúpil. Tak ako povedal pred tým, toto celé zabralo len malý úlomok času, počas ktorého začiatočník ako bola jeho dobrovoľníčka na ukážke nemal najmenšiu šancu zareagovať. Taktiež, celú techniku robil švihom a hlavne sa jej dotýkal tak málo ako to šlo... vždy to tak robil, avšak predsa len, aj samotný švih môže spôsobiť trocha bolesti a pri naznačovaní kontroly a pák... povedzme, že ľudia na ukážke dostali príležitosť si zažiť aspoň zlomkovú bolesť reálnej techniky. ,,Verím tomu, že všetci vedia, čo majú robiť" podotkol nakoniec a čakal, kým sa všetci odoberú pracovať vo dvojiciach... to platilo aj pre jeho dobrovoľníčku, ktorá sa na rozdiel od ostatných ale musela pozbierať zo zeme. A nie, nemal najmenšie nutkanie sa uistiť, že je v poriadku. Vedel, že jej fyzicky nijak skutočne neublížil a preto nevidel jediný dôvod na to, sa uisťovať.

V životě nechodila na hodiny ničeho jiného, než baletu - a to tehdy ještě byla malej prcek a na světě měla všechno, co by si přála. Uměla jezdit na koni, hrát na klavír a housle, ale netušila, jak se má ubránit při tak jednoduchém útoku. Teď měla šanci, no ne? Jenomže problém byl v tom, že boj nablízko neodpovídal jejím přednostem. Vždy bylo lepší, když byla jen někde vzadu, našeptávala, nebo ovládala zpovzdálí, přímý kontakt s lidmi ji znervózňoval a nepřinášel jí přespříliš příjemné pocity. Jako třeba teď. Stačilo jen, aby se dotkl jejího zápěstí, nebylo jí to příjemné, ale tak to zřejmě chodí. Nevypadal, že by ho to mělo nějak zajímat, nevypadal, že by ho cokoli zajímalo. Chtěl si jenom odučit svou hodinu a mít od nich pokoj, stejně jako ona chtěla mít pokoj od něj i ostatních noviců. Na vyzvání tedy napodobila jeho postoj. Potom už to jen vypadalo, jako by si hrál s její rukou. Bouchl do ní a šla trochu doleva, doprava, jako když si kočka hraje se zavěšenou kuličkou na provázku. Nad tou myšlenkou se pousmála. Celou dobu zůstala zticha, sledovala jenom svoje ruce a na něj se sotva podívala. Proč? Snažila se přijít na to, jak to všechno udělat, aniž by se jí musel zbytečně dotýkat. Samozřejmě netušila, že už teď si drží poměrně odstup, i jeho lehké doteky jí byly nepříjemné a byla by mnohem raději, kdyby si pracky nechal pro sebe, ale... to na sebeobraně nejspíš nepůjde. Proto zůstala zticha, dělala, co dělat měla a když na to přišlo, rukou vystřelila k němu a- zlomkem sekundy se ocitla na zemi, aniž by stihla cokoli postřehnout. Byla v nepohodlné pozici a -co bylo ještě horší,- dotýkal se jí. Zhluboka se nadechla, vše bylo v pořádku, no ne? Byl to jen dotek, navíc ani na nijak citlivých místech, vše je přece v pořádku. Konec - konečně. Jenomže potom přišel povel najít si dvojici. Pořád ležela na zemi, tedy, už neležela, ale seděla. Rukama byla zapřená o žíněnku a sledovala, jak si všichni dělají dvojice. Už předem věděla, co nastane, jak bylo řečeno, byla dobrá ve sledování lidí, proto věděla, že přišla do místnosti se sudým počtem noviců a instruktorem, což z ní dělalo posledního a tedy i lichého člena. Otočila tedy hlavu k muži, který ji na zem dostal.
„Lichej počet," houkla k němu, „mám čekat, než se někdo zraní a vystřídat se?" povytáhla obočí v otázce a snad i naději, ačkoli jí bylo předem jasné, že vymyslí cokoli, aby jenom tak neseděla na zemi jako doposud. Ten chlap jí neseděl, vypadal až moc sebejistě a chladně, na jednu stranu to chápala, vždyť podívejte se na něj, ale takových arogantních blbců, kteří se o nic nezajímají potkala dost nato, aby si od nich držela odstup. Neznačili nic dobrýho. Při té myšlence si instinktivně chytila zápěstí, téměř jako by ji snad bolelo. Teď ne, kdysi možná. Mívala otlačené zápěstí z uvazování a nešetrným zacházením. Modřiny za tu dobu už dávno zmizely, ale stejně měla pocit, jako by tam pořád byly. Cítila každý dotek, teď když si vzpomněla. Zavrtěla hlavou a rychle se vyšvihla na nohy - možná až moc rychle. Přešlápla si, aby se ujistila, že má rovnováhu a podívala se na instruktora. Jak ráda by ho do té pěkné tvářičky praštila.

Sledoval, ako sa všetci rozdelili do párov... teda takmer všetci. Jeho dobrovoľníčka ostala navyše. Pochopiteľne nemal rád keď táto situácia nastala, ale nebolo to prvýkrát a žiaľ, ani posledný. ,,Budete vo dvojici so mnou. Možno aspoň tak budete venovať tréningu svoju pozornosť" podotkol narážajúc na fakt, že doteraz bola vcelku duchom neprítomná. Samozrejme, mohol to vyriešiť druhým možným spôsobom a to tým, že by bola jedna trojica, ale úprimne nemal rád, keď niekto len tak postával mimo a čakal kým príde rad na neho a ostatne, slečinka pred ním vypadala ako tichý vzdor a takých si vždy rád vychutnával. Možno práve preto, že aj on býval vzdorom... len nie tým tichým. ,,Pevne verím tomu, že ste pri ukážke dávali pozor a viete čo máte robiť" povedal s nadvihnutím jedného kútika úst a zaujal postoj útočníka. Následne pomaly vystrel ruku do úderu, čím jej dával príležitosť zareagovať a pokúsiť sa o zvládnutie techniky, aj keď si bol viac menej istý, že maximálne zlyhá. Mohla ho však prekvapiť a predsa len, cvičenie s ním má tu výhodu, že možno vám to neprejde ak to nebudete vedieť spraviť správne, ale aspoň sa to môžete naučiť najlepšie ako sa dá. Zároveň plánoval dvojice striedať, ale už teraz vedel, že na tento tréning si ju tu pekne ponechá... keď už pre nič iné, tak preto, že došla neskoro.

Přesně, jak si myslela. Neprošlo jí to. Jen co se postavila na nohy, setkala se s nemilou skutečností toho, že bude muset nejen trénovat, ale také právě s tímhle chlapíkem. Byla zvědavá, jestli by ji přeložili do jiné třídy, kdyby o to požádala, jenomže potom znovu, kdoví, jestli by to nebylo ještě horší. Musela tedy doufat, že někdo buďto brzy odpadne, nebo přibude, aby nemusela svoje hodiny boje nablízko trávit poblíž jeho.
„Že mě to nepřekvapuje," zamumlala do prázdna a s protočením očí se postavila čelem k němu. Nijak nadšeně se určitě netvářila, ovšem její pohled byl vždy tak nějak plný otrávení, tudíž se ani nedalo nic jiného čekat. Nejspíš tam byl odjakživa, nebo... no, vzhledem k okolnostem se jí prostě do tváře vkradl a rozhodl se zůstat na dobu neurčitou. Vždy jí říkali, že by byla pěkná, kdyby se trochu usmívala - byla by toho spoustu, kdyby chtěla, jenomže její chuť se vytratila už dávno. Podobné poznámky už jí spíše přinášely mráz na zádech či husí kůži. Nepříjemné vzpomínky. Přesně proto jí nejspíš vytkl, že je duchem nepřítomná, chvílemi prostě vypnula a byla uvězněná ve vlastní hlavě. Co měla dělat, nevěděla, jak to zastavit, nebo tomu třeba jen předejít. Zaujal postoj a zdálo se, že už je připravený trénovat - na rozdíl od ní, která byla stále trochu mimo. Zatřásla symbolicky hlavou pro probrání a postavila se do...ne zcela správného postoje, přesto se mu alespoň trochu přibližoval. Když jeho ruka vystřelila k ní, zpanikařila. Měla nutkání nedotknout se ho, ani trochu, proto jen rychle uhnula bokem. Její štěstí bylo zřejmě jen to, že byla alespoň rychlá, sama si ale uvědomovala, že takhle to vypadat nemělo.
„Pardon," omluvila se polohlasem a zavrtěla hlavou.

Jeho predpoklad o jej zlyhaní bol viac než správny. Očakával síce, že sa tak stane až pri istom bode techniky, avšak táto situácia ho pobavila viacej. Pôsobila naňho ako akési zmätené zvieratko, ktoré sa tvári drsne aby mu ostatní dali pokoj, no v skutočnosti bolo na zápornej úrovni nebezpečnosti. Samozrejme, že to mohlo byť spôsobené aj niečím iným, ale tých možností bolo toľko, že mu prišlo zbytočné hádať. Koniec koncov, skoro všetci si tu prešli cez nejaké sračky... niektorí cez horšie a niektorí cez nie tak strašné. Vo väčšine prípadov to však v ľuďoch zvyklo vyvolať práve bojového ducha alebo čokoľvek na ten spôsob. Toto vyzeralo ako presne opačný prípad. Čo mu však prišlo viac než jasné, bolo to, že s ňou bude veľa práce... za predpokladu že má prejsť výcvikom samozrejme. ,,Tu nie je priestor na ospravedlnenia... znova" vyslovil po chvíli a opäť vykonal akýsi spomalený úder, aby mala šancu zareagovať.

Omluva z ní vypadla už tak nějak automaticky, tentokrát to dokonce bylo její přičinění k problému, ovšem obvykle byla nucená se omlouvat i za věci, které nebyly její vina, nebo naprosto nesmyslné. Občas obojí, no, spíše většinou. Nikdy nebyla zcela upřímná, bylo lepší vymýšlet si pro vlastní bezpečí, ale to ji nezastavilo od nevymáchané huby. Bylo jen otázkou, zda provokovala svými slovy naschvál, nebo si jen nemohla pomoct. Teď na to ale naštěstí nebyl prostor, kdyby ano, nejspíš by dostala ještě větší nakládačku. Už tak stačilo, že nebyla schopná ani odrazit jeho úder, jen se mu vyhnula. Klasická Danielle, utíkání před problémy bylo její specialitou. Tady není místo pro omluvy, jasně. Zatnula zuby a spolkla všechna jedovatá slova, která se jí drala z krku. Při jeho dalším úderu, o poznání pomalejším, se snažila myslet na to, co má dělat. Vteřiny před tím si přehrávala, jak ji vlastně dostal na zem, ale místo toho, aby to udělala, znovu se jenom vyhnula. Samotnou ji to trochu zmátlo, chtěla se omluvit, ale- ne. Místo toho se znovu postavila na místo, připravená na další pokus ji udeřit, zatímco přemlouvala svoje tělo, aby ji alespoň tentokrát poslechlo. Přece jen zvládla první krok jakž takž provést, ačkoli jí trvalo až do poslední chvíle, než se k němu odhodlala, blokovala útok, ocitla se těsně u něj a-zkameněla.

Opakovala, čo sa stalo predtým, tentokrát už však aspoň bez ospravedlnenia. Zopakoval teda úder, pripravený to spraviť ešte párkrát bez poriadnej reakcie, avšak predsa len sa osôbka pred ním odhodlala spraviť prvé kroky techniky. Nie tak celkom správne, ale bol to aspoň začiatok. Po chvíľke slávy však zamrzla a v technike nepokračovala. Soran tu však nebol preto aby sa pýtal prečo alebo sa inak zaujímal. Namiesto toho využil jej zaváhania a inou, vcelku podobnou technikou ju obral o akúkoľvek kontrolu nad sebou a opäť ju priviedol k zemi. Tentokrát však nezakončil techniku držaním si súpera pri zemi, ale už v tej časti, kedy súpera len dostal k zemi a kontroloval si ho pomocou zápästia. Toto využil k tomu aby rukou chytil tú jej a ladne ju opäť postavil na nohy. Aby sa nepovedalo, nechal jej nejaké dve sekundy na spamätanie sa, ktoré boli nasledované jeho jediným slovom: ,,znova". Potom k nej opäť nasmeroval jeden z jeho pomalých úderov a novou príležitosťou pokúsiť sa o zvládnutie techniky.

Koukala se na něj jako vyděšený a zmatený štěně, než se ale dokázala nějak vzpamatovat, ležela zase na zemi. Už jenom to, že na ni sahal, jí bylo krajně nepříjemný. Jenomže to ho nejspíš nezajímalo, vlastně, kdoví, jestli si toho vůbec všiml. Od toho tu není, že? Ve vteřině se ocitla na zemi a s další už byla zase na nohou - ani se nemusela snažit, prostě ji vytáhl. Chtěla si od něj stoupnout trochu dál, ale instruktor na nic zřejmě nečekal. Nasměroval k ní další útok, tentokrát ho ale jenom plácla po ruce a zamračila se. „Už vám někdo řekl, že na to jdete celkem zhurta?" povytáhla obočí a uchechtla se, snažíc se nějak odvrátit pozornost od nepatrného couvnutí. Byl moc blízko. Potom se ale postavila zpátky tak, jak měla -ish. Jenom doufala, že hodina brzy skončí, ona se bude moct osprchovat a zbavit pocitu, že na ni pořád někdo sahá - a snad taky nevidět tohohle chlapíka do- no, dalšího tréninku.

Odpoveďou na jeho útok bolo len placnutie po jeho ruke. Samozrejme jeho pozornosti neušlo jej cúvnutie, avšak napriek tomu sa k tomu nijak nevyjadroval. ,,Ak si myslíte, že toto je zhurta, budete to tu mať ťažké. V každom prípade, som rád, že vás neopúšťa zmysel pre humor" povedal s pozdvihnutím jedného kútika úst. ,,Máte na chvíľu pohov" povedal smerom k nej a vzdialil sa, keďže musel skontrolovať iné dvojice. Vyzeralo to síce z celkového hľadiska dosť tragicky, no stále to väčšine šlo lepšie ako slečinke, ktorá skončila vo dvojici s ním, keďže zvyšok tak citlivo nevypadal. Prešiel všetky dvojice a naprával chyby, ktoré robili, až dokým nebol aspoň relatívne spokojný s výsledkom. Keď však hocikoho vyzval k tomu, aby danú techniku spravil na ňom, nikto toho nebol schopný. Soran sa ani nevzpieral a nie, nesnažil sa každému dokázať ako moc na nič sú, aj keď boli, lenže dokým danú techniku nespravia správne, Sorana k zemi nedostanú bez ohľadu na to, jak moc uvoľnený bude. Ostatne by sa dalo skonštatovať, že práce bude mať dosť. Daná slečinka dostala pohov na dlhšie ako chvíľu, keďže dvojíc bolo dosť a chýb, ktorých sa dopúšťali, ešte omnoho viac. No to mu vôbec neprekážalo, keďže ako oneskorenec bude mať tú nekonečnú česť robenia mu spoločnosti aj po tréningu. Po nekonečnom kolečku sa vrátil k nej a chvíľu počkal kým nevyzerala, že je aspoň ako-tak pripravená na ďalší útok, aby zase nepovedala, že na to ide "zhurta". Tréning sa už pomaly blížil ku koncu, avšak nie pre ňu...

Danielle neměla pocit, že by se nesnažila, možná někde hluboko uvnitř, kam se snažila pohřbít všechny svoje nejistoty a strachy. I když to ale vypadalo, že je naprosto neschopná, s každým pohybem, kterým se k ní jakkoli přiblížil, červená kontrolka se rozsvítila vzadu její hlavy, a aniž by byla schopna nějak ovládnout svoje tělo, ono ovládlo ji. Vědomě se to mohla snažit zastavit, ale většinou to k ničemu nebylo. A on ještě netušil, jak těžké to s ní bude mít – a ona s ním. Rozhodně si k potrestání nevybral tu nejjednodušší oběť, ačkoli kdokoli jiný by mohl být lepším soupeřem v boji na blízko, nejspíš by byl snadnějším na vypořádání. Nevypadal, že by jeho flegmatická nátura nějak bojovala s jejím přístupem, ale rozhodně se taky nezdálo, že by zanechávala jeho nervy nedotčené. Ostatně, každý považoval za nutné zlo prohození těch pár povinných slov s Danielle. Byla příliš uzavřená a protivná na to, aby si někdo skutečně užíval její přítomnost – a od toho tu ani nebyli. Což dělalo celou situaci ještě horší. Byla sama v neznámém světě, stejně jako vždycky. Stěny v chladných odstínech na ni začínaly pomalu dorážet už po pár minutách jejího pobytu, ale pryč nemohla. A i kdyby ano, co potom? „Humor odchází jako poslední,“ zakřenila se, naprosto falešně, ale nepředpokládala, že by se obtěžoval všímat si jejích grimas. Když se ozvalo slovo pohov. Udělala několik rychlých kroků vzad a zhluboka se nadechla. Jako by po dlouhé době opravdu pocítila vzduch ve svých plicích. Ve chvíli, co se vzdálil i on, sedla si na zadek, natáhla nohy před sebe a sklonila se, jak jen daleko to šlo. Alespoň ať vypadá, že něco dělá, ačkoli tam jen tak visela přitisknutá ke svým nohám. Pootočila hlavu a škvírou mezi paží sledovala puntičkářského učitele. Jsou takoví všichni? Až po nějaké době se vrátil zpět k ní. Tehdy se, ač nerada, vyhoupla na nohy a opět se postavila tak daleko od něj, jak jen to bylo při trénování boje na blízko možné. Byla jen ráda, že hodina za chvíli skončí a ona ze sebe bude moct smýt… všechno. „Chyběla jsem vám?“

Čas, ktorý jej dal, nevyužila zrovna tak, ako ho žiaci v podobnej situácii využívať zvykli. Samozrejme, keby išlo o jeden z tých záťažových tréningov, nejakú potrebu si dať len pauzu na mieste by chápal, avšak pri čisto technickom, zábehovom tréningu, na ktorom nepodáva zrovna vzorový výkon, by očakával nejaký väčší záujem v zlepšení, či už bližším sledovaním, alebo skúšaní danej techniky na mieste. Ona si však zvolila inú metódu a nebola to jeho vec. Predsa len ho nemuselo zaujímať, či sa tu udrží alebo nie. Keď sa k nej vrátil, vstala a aspoň približne sa postavila tak, ako mala. ,,Asi tak moc ako ja vám" povedal svojím odmeraným hlasom a opakoval pomalý úder, aby mu mala šancu predviesť svoje zlepšenie, ktoré samozrejme vôbec neočakával.
Po jej pokuse o zopakovanie precvičovanej techniky bol akurát čas konca tréningu. Chvíľu počkal, len aby videl reakciu nováčikov, či sa ako malé deti v škole budú tak nejak snažiť upriamiť pozornosť na to, že už by mali končiť, alebo či budú mať toľko disciplíny a rozumu, aby si pekne počkali na jeho vyjadrenie. Prekvapivo, väčšina bola buď aspoň jemne disciplínovaná alebo dostatočne vydesená z tohto miesta, aby si vybrali tú lepšiu možnosť, ale stále sa tu našlo tých pár 'detí', nad ktorými si Soran len v mysli povzdychol. ,,Týmto by som ukončil vaše dnešné trápenie. Upozorňujem však, že vo vašom záujme by malo byť precvičovanie techník, ktoré sa tu učíte aj vo vašom voľnom čase mimo tréningov. Taktiež upozorňujem, že ďalšie tréningy budú omnoho namáhavejšie ako ten dnes a často tu budete viac ako raz za deň, tak sa na to mentálne pripravte. Všetko čo sa tu učíte, budete musieť zvládať perfekte, kto to nezvládne, končí.  Na ďalší tréning príďte na čas, máte pohov" povedal nahlas a rázne, aby mal každý možnosť ho počuť. Potom sa obrátil k večne vtipnej dievčine, ktorá bude mať ako prvá tú česť, robiť mu spoločnosť aj po tréningu: ,,vy nie" vyslovil tichšie, ale dostatočne hlasno na to, aby to mohla počuť a spracovať.

Ona láska nejspíše, tedy, velice očividně, byla vzájemná. Byl z ní stejně nadšen, jako ona z něj. Lidi jako on neměla ráda, napovrch věčně klidné a vyrovnané, dokud se nezabouchnou dveře a nezůstanou v místnosti sami. Byla jen ráda, že s ním o samotě být nemusí a je tu dostatek svědků. Klid v jeho očích jí připomínal všechen vztek, který člověk dokáže druhému vpálit do kůže tak, aby jej už nikdy nezapomněl. Vše bylo jen o síle, zrovna tou ona neoplývala, mnohem lépe jí šlo vyhýbat se. Otázkám, situacím, lidem, a především jejich dotekům. Dokážete si tedy nejspíš představit, že dělat pravý opak toho, co v ní bylo hluboko zakódované nešlo úplně hladce. Bylo jí proti srsti jen stát v jeho blízkosti, nevěděla, čím to je, u většiny lidí se jí to už nestávalo. Měla za to, že tuhle fázi už přešla, když se vymanila ze spárů zneužívání. Ačkoli když se nad tím člověk zamyslí, šla jen z bláta do louže. Jako by tu byla pro něco jiné, než aby mohli využít prázdné lidské schránky zlomených, traumatizovaných jedinců.
Konečně hodina skončila. Jako by jí náhle spadl kámen ze srdce, udělala znovu několik kroků vzad a chystala se k úprku, než ji oslovil. Na vykání si nejspíš nikdy nezvykne. Zprvu se jeho slovům zasmála, než si její mozek začal dávat dvě a dvě dohromady. Normálně by snad i ocenila, že svůj hlas ztišil natolik, aby se vyhnula posměšným pohledům ostatních šťastlivců, ale teď nemohla přestat myslet na nic jiného než jeho děsivé, vyrovnané oči. Nechtěla s nimi být zavřená sama v jedné místnosti. Úzkostně si založila ruce na prsou a nehty zaryla do kůže. „Zdá se, že se opravdu nemůžete nabažit mé společnosti,“ pronesla, ačkoli zdaleka ne tak sebejistě, jak chtěla. Očima přelétla po vyprazdňující se místnosti a modlila se, aby to všechno bylo jen za účelem promluvení do duše o tom, jak nemá chodit pozdě a má začít jeho hodiny brát vážně. V bohy přestala věřit už dávno z očividných důvodů, ani teď jí nepomohli.

Hneď ako oznámil koniec hodiny, aj napriek tomu, že nebol otočený priamo k nej si všimol tých pár krokov, ktoré spravila pred tým, ako si mohol vychutnať vyslovenie toho krátkeho a predsa istým spôsobom uspokojivého oznamu, že ona na rozdiel od ostatných ešte nemá voľnosť pre útek. Jej prvotnú reakciu na jeho slová prešiel tak nejak bez povšimnutia. Bola to reč jej tela a tón hlasu, ktoré mu však prezradili dostatok. Počkal, kým všetci ostatní odišli a potom opäť upriamil celú svoju pozornosť na ňu. ,,Alebo by sa to dalo brať presne naopak, vzhľadom na to, že to bolo vaše konanie, ktorým ste si vyslúžili nejaký čas so mnou naviac" povedal stále rovnako kľudne a spravil zopár krokov k nej. Nepriblížil sa k nej natoľko, aby mala nejaké neskutočné nutkanie utiecť, ale ani nebol natoľko vzdialený, aby jej to bolo príjemné... aspoň tak si to myslel, keďže bolo scela očividné, jak nepríjemné jej bolo keď bol niekto vôbec meter od nej. ,,Ak máte nutkanie, či skôr potrebu ma udrieť, máte na to príležitosť teraz, pretože na konci tréningu, na to pravdepodobne nebudete mať dosť sily, ani energie" vyslovil a myslel to úplne vážne. Jej nevraživosť voči každému, no momentálne najmä voči nemu, bola preňho viac než očividná a potláčaný hnev, či podobné emócie pre sústredenie a učenie často nepredstavovali pozitívny príspevok k tréningu a keďže boli v celej telocvični len oni dvaja, dal jej príležitosť sa aspoň trocha uvoľniť, aj keď to bolo na jeho úkor. V prípade, že by sa rozhodla túto možnosť využiť, neplánoval sa vzpierať, jedine v prípade, že by sa rozhodla zaútočiť na jedinú oblasť, čo však nepredpokladal.

Povytáhla jedno obočí, skoro ji až pobavil. Samozřejmě měla nutkání odpovědět mu stejně kousavou poznámkou, ale docela se to bilo s chutí otočit se na patě a utéct, dokud měla možnost. Skončilo to tedy jen trpkým úsměvem, za kterým skrývala všechna slova, která se neodvážila vyslovit nahlas. Co kdyby byla až moc pravdivá? Dívala se mu do tváře, a ačkoli to byla obyčejná věc, kterou lidé dělávali neustále, z její perspektivy to byl jen způsob, jakým číst jeho kroky. Ta klidná tvář ji rozčilovala nejvíce, protože přesně v takových se nedalo číst, dokud už nebylo pozdě. S každým, byť jen malým krůčkem blíž, se od něj o stejnou část vzdálila, aniž by přerušovala oční kontakt.
Jeho slova ji přeci jen překvapila, vážně jí dával volný lístek na fackovacího panáka? „Ne-“ byla připravena odmítnout jeho velkorysou nabídku, když v tom se zavřely dveře za posledním z žáků. Očima přelétla po místnosti, aby se ujistila, že jsou opravdu všichni pryč. Dívala se kolem sebe se zoufalou nadějí, že se přeci jen někdo rozhodl zůstat a procvičit si, co se naučil na první hodině. Marně. „Můžeme nechat otevřené dveře?“ zeptala se, když pohled přenesla zpět na muže, od kterého by teď byla raději na míle daleko. Stejně jako od kohokoli, vážně, no přeci jen, vyvolával v ní větší strach, než jaký by si byla přiznala. A jediná věc, kterou teď chtěla udělat, bylo utéct – tak jako vždy.

Ťažko povedať čo presne plánovala vysloviť pred tým, ako sa dvere do telocvične definitívne zatvorili a tým akýmsi spôsobom "zmárnili" jej jedinú voľnú cestu na útek. Samozrejme, pre normálnu osobu by to nebolo nič strašné, no to ako na to dievčina pred ním zareagovala mu opäť poskytlo niečo málo na dotvorenie si akého obrazu o nej. Aj by jej povedal, nech ich ide otvoriť sama keď na tom trvá, ale vedel si ju predstaviť ako by využila toto malé okienko príležitostí na útek. Niežeby jej to vonkoncom na niečo bolo, ale predsa sa nechcel nechať zdržiavať a tak sám vykročil smerom k dverám, ktoré následne otvoril a najbližšiu pomerne ťažkú vec, ktorá mala šancu dvere udržať presunul nohou k nim, aby nehrozilo, že by sa zatvorili samé. Potom prešiel tak do stredu telocvične a obrátil sa na ňu: ,,Bež... dokým budeš vládať" vyslovil krátko a prstom naznačil akési kolečko, čím samozrejme naznačil obvod telocvične.

Možná, kdyby to bylo cokoli jiného, jen ne boj na blízko. Slovo sebeobrana znělo pěkně, ale tou její byl útěk, bylo to natolik jednoduché. I to byl důvod, proč ji zavřené dveře tolik znervózňovaly. Sama by nedokázala poukázat na pravý důvod, proč tolik toužila po společnosti dalších lidí. Věřila by snad, že mít svědky by jí nějak pomohlo? To těžko. Neptal se jí, jedinou reakcí na její prosbu bylo otevření oněch dveří. Danielle vydechla, snad jako by se jí ulevilo, a přestala své paže svírat tak křečovitě. Jeho další slova jí dokonce téměř vykouzlila úsměv na tváři. Běh? Konečně něco, co jí jde. Ačkoli způsob, kterým to podal nebyl zrovna atraktivní, rozhodně by raději běhala do vyčerpání sil, než se s ním byla na malém kousíčku půdy. „Cokoli řeknete, šéfe,“ zapěla s potlačovaným smíchem, než se jala upravit si culík, aby jí při běhu vydržel. Poté z místa vyběhla, následujíc osu, kterou jí určil. Musela si kousnout do jazyku, aby se vyhnula dalším poznámkám a výzvě, aby se k ní přidal, nebo jestli ho jenom tolik baví ji sledovat. Byli sami v místnosti, kdyby ne, možná by si poznámky neodpustila. Sem tam jí pohled uhnul k otevřeným dveřím, jako by se chtěla ujistit, že tam pořád jsou. Zajímalo by ji, jestli by někdo slyšel, kdyby zakřičela, a kdyby, stalo by se vůbec něco? Přiběhl by někdo na její záchranu, kdyby se něco dělo, nebo by byla vydaná napospas osudu tak, jako vždycky? V takovou chvíli by se jí sebeobrana nejspíš hodila. Běhání ji vždy nutilo více přemýšlet, stejně jako ticho a samota, ale zrovna teď se jí to vůbec nehodilo. Zamračila se a z kondičního běhu se stal krátký maraton do chvíle, kdy se zase trochu uklidnila. Měla tyhle výkyvy čím dál častěji. A až po pár kolečkách si uvědomila, že je tu vlastně někdo s ní. Tu myšlenku potlačila, nehodlala se na něj teď dívat, už tak musela v celé situaci vypadat víc, než hloupě.

Nad jej odpoveďou len pobavene pozdvihol kútik úst. Potom pozoroval ako poslušne začala vykonávať úlohu, ktorú jej zadal a po zopár odbehnutých kolečkách jej prestal venovať priamu pozornosť a v strede okruhu, ktorý obehávala sa posadil a začal si naťahovať svaly a kĺby... niečo také ako robila ona počas jeho tréningu, keď bolo od nej očakávané niečo úplne iné. V tom momente jej vôbec nevenoval pozornosť, len zvuk dopadu jej chodidiel na podlahu telocvične ho uisťoval v tom, že stále beží a zároveň mu tento ako-tak pravidelný zvuk dopomohol k uvoľneniu sa. Keď bol rozcvičený, opäť zdvihol svoj zrak k nej. ,,Dobre vedieť, že aspoň beh vám ide. Predpokladám, že ste mali dosť príležitostí si ho nacvičiť" poznamenal narážajúc na fakt, že pôsobí ako niekto, kto pred všetkým uteká a bol by vskutku prekvapený, keby sa mýlil. Určite však očakával nejakú milú poznámku. ,,Zmena smeru."

Ani jí už nevěnoval pozornost, bylo zvláštní, že jí to přišlo jaksi uklidňující? Při rychlejším běhu se unavila, a tak zase zpomalila dostatečně na to, aby trochu nabrala sílu, a zároveň nemusela čelit jakýmkoli poznámkám z jeho strany. A tak si běhala kolem obvodu tělocvičny, zatímco on se tam protahoval a jen doufala, že už to všechno brzy skončí. Jeho slova ji vytrhla z myšlenek a ona se prudce zastavila na místě, což jí dalo tak akorát dostatek času na to, aby se alespoň trochu vydýchala. Na to zaklonila hlavu a koutkem oka sledovala onoho chlapíka ve středu tělocvičny s hraným úsměvem. „Slyším snad že si chcete zaběhat se mnou?“ houkla na něj, když se otáčela k druhému směru. „Nemusíte se stydět, klidně se přidejte,“ s těmi slovy znovu vyběhla, tentokrát do protisměru toho, kde vybíhala. Byla to jen obrana proti jeho poznámkám, aby se k ní přidal bylo to poslední, co teď chtěla. Svůj osobní prostor si náramně užívala.

Spätná väzba, ktorú plne očakával sa aj dostavila. Bol si plne vedomý toho, že zrejme skutočne neočakávala, že by sa bol pridal, lenže to je presne dôvod, pre ktorý mu to nerobilo najmenší problém. ,,Keď si očividne tak strašne želáte aby som sa pridal, nemám s tým žiaden problém. Avšak, za každý jeden raz čo vás obehnem, si budete musieť so mnou precvičiť dnešnú techniku z tréningu" oznámil jej opäť s jemným nadvihnutím jedného kútika úst v pobavenom výraze, pretože si bol istý, že takto dostala všetko len nie to, čo chcela.  Po týchto slovách sa skutočne pridal k behu. Najprv len dorovnal jej tempo a po jednom-dvoch kolečkách pre rozcvičenie si nasadil svoje, podstatne rýchlejšie tempo.

Na její tváři se usadil posměšný úsměv, a to až do chvíle, kdy se jí dostalo odpovědi. Semkla rty a podívala se jeho směrem – nedělal si z ní srandu, vážně vyběhnul směrem k ní a zanedlouho nasadil mnohem rychlejší tempo. „Je to výzva k závodu?“ houkla na něj a povytáhla obočí, když ji předběhl. V tu chvíli zrychlila i ona, dokud neběžela po jeho boku. „A co dostanu já, když vás oběhnu?“ zeptala se, ačkoli moc dobře věděla, že je v lepší kondici než ona. To nic neměnilo na tom, že ho hodlala štvát, dokud jí nebude mít dost a nepošle pryč. Z nějakého důvodu to fungovalo vždycky – skoro. Nemohla si být jistá, kolikaprocentní byla šance k tomu, aby ji vážně pustil jenom tak bez následků, ale cokoli mělo přijít bylo problémem jejího budoucího já. Nějak to vymyslí, vždycky na něco došla.